Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11, 15000 Praha 5 – www.zatlanka.cz

Ve dnech 31. srpna - 5. září 2009 uskutečnila naše škola pod vedením paní profesorky Kettnerové a paní profesorky Vašákové velmi milou trachtaci, kterou bychom, s trochou nadsázky, mohli označit za biologicko-zeměpisnou expedici Maďarsko 2009. Jednalo se o výběrový zájezd pro studenty našeho gymnázia (zejména jeho druhých a třetích ročníků). Z reportáže čtyř účastnic této spanilé jízdy za našimi téměř sousedy vznikl následující text, jehož cílem je Vám tuto akci přiblížit.

V poslední den prázdnin, v pondělí 31. srpna, ve 22.30 (ano v tak hrozný čas), se všichni účastníci zájezdu shromáždili, aby nalodili své kufry a batožiny do útrob našeho autobusu a vydali se v jeho pomyslné náruči směr Panonská nížina. Osmihodinová noční cesta, ač se dle některých, tomuto dopravnímu prostředku nenavyklých, studentů, podobala spíše pomalému mučení, než spanilé jízdě, odstartovala týden intenzivního seznamování se s Maďarskem. A týden to byl, dle názoru většiny účastníků, velmi přínosný.

Ale předejme slovo (pouze lehce zcenzurované, upravené či doplněné) samotným účastnicím expedice. „Ihned po příjezdu jsme se vypravili do archeoparku Ipolytarnóc, kde jsme „zkoušeli obdivovat“ zkamenělé stromy, stopy zvířat a podobně. Namísto toho všechny uchvátila návštěva 4D kina, kde jsme nejen díky speciálním brýlím viděli „délku šířku a hloubku“, ale také díky pohybující se židli takřka okusili útok pravěkých zvířat na vlastní zadnici. Takže nejen, už poněkud otřepané 3 D kino, ale nečekaný zážitek, kdy pohybující se sedačka dodala návštěvě projekce naprosto nový, čtvrtý rozměr. Po prohlídce parku, který je od roku 2005 zapsán na seznam Evropského přírodního dědictví, a seznámení se s novými trendy v kinematografii se „účastníci zájezdu“ přesunuli do města Egerszalóck. Jedná se o krásné malé barokní městečko, kde jsme si nejdříve prohlédli nejstarší část města s hradem, a následně vyrazili vstříc rozchodu. Pak už jen následoval přejezd a rychlá prohlídka sirných lázní a první ubytování.

Dalšího dne jsme vpravdě radostně nastoupili do autobusu, který nás odvezl k jeskynnímu koplexu Aggtelek. Zde nás čekala procházka jeskynní, které jsou zaplněny krápníky všech typu, velikostí a tvarů. Na závěr prohlídky nechyběla světelná show, kdy se za zvukového doprovodu písně od Enyi postupně rozsvěcovaly jednotlivé části jeskyně. Lehce prochladlí z jeskyní jsme s o to větším nadšením vyrazili k další zastávce, jíž byly klasické maďarské lázně Miskolc- Tapolca. Zde jsme strávili příjemné tři hodiny rochněním se v koupeli a relaxací. Po důkladném vykoupání se nás už čekala pouze cesta do místa našeho dalšího noclehu, tentokrát luxusního hotelu s koupelnou na každém pokoji a velmi dobrou večeří.

Dalšího den jsme hned v ranních hodinách vyrazili směr puszta, respektive národní park Hortobágy. Většina z nás nevěděla, co vlastně člověk může na této pustě, respektive maďarské stepi, najít. Téměř nic. Nevíme, jestli puszta dostala své jméno podle slova „pustý“, ale rozhodně nám to přijde logické. Pustu bychom přirovnaly k neobdělanému poli, kde na 5 metrů čtverečních připadá jedna květina. Musím dát ovšem za pravdu, že většina rostlin byla, alespoň pro většinu z nás neznámá ( nepočítáme v to paní profesorku Kettnerovou , ta naopak velmi ochotně podala odborný výklad ke každé květině, kterou jsme nalezli). Takto jsme, s několika zastávkami, projeli tímto krajem pastevců až do vesnice Fülepháza, kde nás čekal společný typicky maďarský oběd. A to v podobě pravé rybí polévky a tvarohofleků. Názory na tato jídla se různí. Většina z nás považovala polévku za velmi zdařilou. A tvarohofleky? Uvařte si těstoviny a dejte na ně tvaroh. A posuďte sami.

Předposlední den jsme měli na programu písečnou dunu Fülöpháza. I zde jsme pozorovali typickou floru a faunu, a to i včetně místního průvodce, který nás doslova zahltil informacemi. Duna pro nás nachystala nemalá překvapení. Od sarančete zeleného přes různé druhy mušek a dalšího drobného hmyzu, až k malým bodláčkům, kterých měl každý plné boty. Při zpáteční cestě jsme, jak to ve stepních krajinách bývá, poněkud zabloudili a ztratili pana průvodce. Naštěstí jsme nakonec autobus nalezli, pana průvodce už nikoli (možná tam běhá dodnes). Po kratším přesunu následovala další, opět velmi příjemná, zastávka v lázních. Relaxovali jsme ve vodě a pak většinou zabrali každý své lehátko a vychutnávali si místní proslavenou zmrzlinu. Poslední zastávku dne představovalo město Keckemét s krátkou procházkou. Pak už následovalo pouze ubytování a stylová večeře- totiž domácí chléb a pravý maďarský guláš z kotle.

Závěrečný den našeho zájezdu byl věnován jen a pouze hlavnímu městu Maďarska, totiž Budapešti. Toto město většinu z nás nadchlo a mnohé vyvedlo z omylu, že Maďarsko je, expresivněji řečeno, „otvor v zemi vzniklý po dopadu granátu“. Budapešť, a hlavně její historické centrum, je krásná a svým vzhledem některým připomínala Prahu. Dopoledne jsme procházeli Budapeští s průvodkyní, která nám povídala nejen o historii, ale i legendách a zajímavostech města. Odpoledne jsme dostali rozchod, který jsme využili, jak každý uznal za vhodné – někteří k nákupům, jiní k návštěvě památek, další k „povalování se“ v místních slavných lázních.

Příjemně unaveni Budapeští jsme zasedli do našeho autobusu a během noční cesty se nechali přepravit do matičky Prahy. Většina z nás usnula ihned za Budapeští a tak ani nebyl čas na rekapitulaci naší expedice. Ale většina z nás se shodla na tom, že Maďarsko je pěkná země, která rozhodně stojí za poznání. A také jsme, v neposlední řadě, poznaly spoustu nových spolužáků z naší školy, které teď rády potkáváme na chodbách“. Tak a nyní zbývá pouze uvést autorky, které sepsaly své pohledy na expedici a umožnily z nich poskládat text Vámi právě dočtený. Jsou to Tereza Hanyková, Markéta Lorencová, Karolína Řežábková, Klára Votavová. Dík patří nejen autorkám i paní profesorce Vašákové jako autorce fotografií. (Cap)